Jako bych (tam) nebyla...

Film Jako bych tam nebyla irské režisérky Juanity Wilson rozhodně nepatří mezi ty válečné příběhy z kategorie "smířlivé".

Jsme zvířata? Ne, ženy!www.fdb.cz

Když se sarajevská učitelka Samira ocitne v na odlehlém venkově, ani se nestačí rozkoukat a je spolu s ostatními vesničankami (muži byli pro jistotu zastřeleni) odvlečena do jakéhosi tábora uprostřed ničeho. Život ve skladišti, kde se spí na zemi a dávky jídla tak tak postačují pro přežití, se ale najednou zdá jako život v bavlnce - to když si Samiru (stejně jako několik dalších dívek) vyberou ozbrojenci pro svou zábavu.

Trojnásobné znásilnění je však jen začátek ponížení, kterým si musí Samira projít.

Předtím, ale především po tom mladá učitelka vše, co se kolem ní děje, pozoruje velkýma nehybnýma očima. Očima, které jediné odráží, co se v Samiře odehrává. Jinak se její tvář proměnila v masku, kterou během filmu neodkládá. Jako by tam ani nebyla, jako by byla jen věc - tak ji jistě vidí muži kolem. Jediné, co ji na okamžik "zlidští" tvář, je uvědomění si, že "nejsme zvířata!", které přichází po smrti malé dívenky, již vojáci pro zábavu utýrali.

Návrat do "normálního" života Samiře paradoxně nepřinel úlevu, ale další bolest - těhotenství. Už bylo příliš pozdě na přerušení, musela vytrpět ještě tohle... donosit dítě, počaté při znásilnění, při jednom z mnoha. Přestože se západní organizace pokoušely o zmírnění traumat obětí bosenské války, selhaly i v případě toho nejmenšího. Odmítnutí potratu (byť z dobrých důvodů) pro mě symbolizuje bezmoc, s níž se díváme na oběti válečných konfliktů, odehrávající se více či méně za humny.