Cesta tam a zase zpátky

Jako malí jsme si hráli na indiány a kovboje, na policajty a zloděje, případně se vyzbrojili klacky a podle fantazie je používali jako meče, pušky nebo kouzelné hole.

Larpy vznikají na motivy fantasy i sci-fi světů (například z prostředí Star Gate Universe)Idril a Jutwen

Potom přišlo období, kdy svět fantazie nebyl tak cool, jako televizní seriály, lehké drogy jako kouření a alkohol, o něco tvrdší muzika a především věčné hovory na téma kdo s kým, jak a proč.

Už nebylo s kým si představovat, že nejsme v obyčejném lese za vesnicí, ale v Lorienu… Aktivní snění nahradily knihy. S každou z nich jsem vstupovala do jiného světa, v němž jsem se zabydlovala a účastnila se dění – ať už kolem hlavního hrdiny (knih s hrdinkami moc nebylo), nebo v nějaké vedlejší dějové linii.

Nedávno jsem objevila dvě magické zkratky – RPG (Role Playing Games) a LARP (Live Action Role Playing) a další pojmy k tomu se vážící.

První se překládá jako „hra na hrdiny“ a zahrnuje několik desítek systémů, které mají některé společné rysy. Nejdůležitějším je fakt, že nejde o hraní v reálném čase v kostýmech a s rekvizitami v kulisách, nýbrž o činnost, které se nejvíce blíží hraní společenských deskových her. Dalším významným znakem je rozdělení hrajících na „hrdiny“ či „hrdinky“, a „vypravěče“ (v původním českém RPG Dračí doupě jde o „pána jeskyně“ či „průvodce hrou“, v původním zahraničním RPG Dungeons and Dragons je „vypravěč“ nazýván „Dungeon Master“). Příběh vytváří PJ s pomocí hrdinů a hrdinek, kterým předkládá různé situace (na nátuře skupinky záleží, zda se jedná o bojové úkoly či spíše o různá morální dilemata, rozvíjející a prohlubující charakter postav), a oni na ně reagují na základě schopností a povah těch, které hrají.

LARP oproti tomu působí více jako divadlo, přestože kromě hráčů a hráček, účastnících se dramatu, zde chybí obecenstvo. Každý z hrajících „dostane“ postavu, kterou má ztvárnit, případně si ji vytvoří sám – to vše závisí na organizátorském týmu. Ve hře, jejíž přibližnou podobu připraví tvůrci či tvůrkyně, má každý příležitost v rámci možností hry a své postavy rozehrávat jak „vysokou hru“ (státní převrat, manipulace s ostatními apod.), tak i dramata na úrovni vztahů mezi jednotlivci (láska, temné tajemství z minulosti…)

LARPu se lehce dotýká bitva, v níž často nejde o nic víc, než se pořádně seřezat (více či méně měkčenými zbraněmi ve více či méně realistické zbroji). Většinou se využívá již existujícího fantasy (či sci-fi) světa, kde je boj nezřídka hlavní součástí děje. Často se organizátorský tým snaží do boje implementovat prvky LARPu – bojující dostávají úkoly různého typu, nebo jsou mezi nimi předem vytvořené vazby, které se promítnou do boje samotného a měly by se vyřešit (například proti sobě stojí armády dvou bratrů), jinak hrozí neúspěch výpravy. Oblíbený způsob zatraktivnění bitvy je použití konkrétních hrdinů či hrdinek, s nimiž se mohou bojující ztotožnit a potom je lépe ztvárnit.

Všechny tři způsoby aktivního trávení volného času jsou často označovány za únik z reality či dokonce za nezodpovědné schovávání se před problémy a předstírání, že realita neexistuje. Nevím, nakolik jsou tato tvrzení myšlena vážně, ale snad o žádném jiném koníčku, lehce přecházejícím v životní styl, jsem nic podobného neslyšela. Přesto je obecně rozšířen obraz „fantazáka“ v kroužkové košili, opitého levným vínem, kterak se – nemaje na zaplacení složenek, protože ty se ve Středozemi prostě nevedou – potácí mezi bezdomovectvím a squatterstvím. Na druhé straně stojí představa „bílého rytíře“ bez bázně a hany, který zůstává čestný a spravedlivý i po odložení zbroje, „slabším pomáhá a moudřejším ustupuje“. Pravda je – jako vždy – někde uprostřed.

Všechny tři způsoby aktivního trávení volného času pro mě znamenají návrat do říše fantazie, do dětství. Návrat k naivním ideálům a představám, že dobro je bílé a zlo černé, že jde o dvě odlišné entity, které se navzájem vylučují. Do hry vstupuji s představou, že ti hodní stojí támhle, kdežto támhleti, ti jsou špatní. Jenže to tak pochopitelně nefunguje, takže se hraním rolí bezbolestně učím, že nic není černobílé a že dobro někdy používá mnohem horších prostředků k dosažení cíle, než zlo.

Nejspíš jsem totiž přeskočila tu část vývoje, kdy na tohle všechno člověk přichází sám. Nebo jsem nepoučitelná idealistka a naivka, stejně jako jiní jsou „od přírody“ pesimisté a na „chybu ve vývoji“ se jen vymlouvám…